Poslední říjnovou sobotu otevřel olomoucký Český rozhlas své dveře široké veřejnosti a nechal návštěvníky, aby si prošli jeho prostory, zkusili si, jaké to je namlouvat krátkou zprávu ve zvukově izolované místnosti, nebo být ve studiu v průběhu vysílání a vidět moderátora v akci na vlastní oči.
Procházím Horním náměstím kolem Ariónovy kašny a pozorně upírám pohled na každou budovu. Hledám číslo budovy 21, kde se nachází stanice Českého rozhlasu. Číslo sice nenacházím, ale graficky upravený znak Rozhlasu na skleněné tabuli nad vstupními dveřmi ano. Hned u vstupu stály tabule umožňující nahlédnout do historie Rozhlasu, nebo jeho technické proměny v průběhu let existence. Před schody byl stolek s papírky obsahujícími časy konání prohlídek po prostorách redakce.
Prohlídky se odehrávaly v intervalech patnácti minut a naší skupinky se ujala redaktorka publicistiky Jana Zemková. Vzala nás na okruh začínající v místnosti vedle studia živého vysílání. S tím byla propojená plexysklem a redaktoři zde mohli stříhat a připravovat pořady. Na první pohled útulná místnost. Zelené stěny, nástěnky s různými hesly a nějakým tím vtipným obrázkem, ale především malá výstavka plyšáků a velký zelený klobouk se čtyřlístkem připravený na příští den sv. Patrika. Kdysi se v této místnosti nacházel technik, který pouštěl moderátorovi jingly a staral se o hladký průběh jeho vysílání. „Dnes je tomu jinak. Redaktoři chystají moderátorům text a předem upravené stopy. Jejich prací je odbavit si vysílání, již bez pomoci technika, a držet se připraveného scénáře. Někdy se ovšem improvizaci nevyhnete. Například když spadne technika. Ve vysílání nesmí být ticho,“ dovysvětlila redaktorka Zemková.
Pokračovali jsme dále do dříve zmíněného studia, kde u mikrofonu seděl moderátor René Jančík. Za chvíli měl být ve vysílání, i tak nám začal vysvětlovat, co k čemu slouží. Před sebou měl dva monitory a po levici i pravici po jednom mixážním pultu. Ten napravo ovládal přechod mezi písněmi, programem a vysíláním. Byl propojen s monitorem, na kterém bylo ovládání a rozvrhnutí probíhajícího programu. Ten nalevo ovládal mikrofony a jejich hlasitost. Na zbylé obrazovce byl připravený text pro moderátora. Po rozsvícení červené kontrolky (značení, že je ve vysílání), svůj výklad přerušil, přečetl text na monitoru, pustil další píseň a rozloučil se s naší skupinou, jelikož další už netrpělivě přešlapávala za dveřmi.
Následovala místnost vybavená velkou škálou reproduktorů různých velikostí a tvarů. Ta byla propojená s olomouckou Redutou a nahrávali se do ní koncerty vystupujících interpretů. Zároveň tam mohou zvukaři nahrané koncerty upravit nebo je odtud streamovat skrze youtube.com.
Poslední zastávkou bylo akusticky izolované studio pro nahrávání rozhlasových her. Při vstupu do oné místnosti jsem měl chvíli pocit, že mi snad zalehlo v uších. Zvuk zněl jinak. Vlastně zněl mnohem čistěji. Takto izolovaná místnost umožňuje hlasovým hercům využít plný potenciál jejich daru a zvukařům dává možnost pracovat s čistou nahrávkou bez okolních šumů, což jim podstatně usnadňuje práci. Mně potvrdila, že jsem nahluchlý na pravé ucho.
Rozloučení proběhlo v aule studia, kde pro návštěvníky, zejména ty mladší, přichystala redakce foto koutek a možnost nechat si smyvatelným sprejem nasprejovat logo Rozhlasu na paži.
Den otevřených dveří olomouckého rozhlasu mi potvrdil to, co jsem si myslel a to sic, že práce tam musí být zážitek. Zaměstnanci k sobě měli přátelský přístup, jevili se dojmem, že spolu rádi stráví čas i mimo redakci a své pracoviště si upravili tak, aby se cítili uvolněně. Pokud někdy budete mít možnost nahlédnout do rádia sami, neváhejte.